Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
CHELSEA GRIN jsou typičtí představitelé surfařů, kteří velmi úspěšně fičí na čele deathcorové vlny a nekonečným lánem středoškolsky vyfešákovaných fanoušků žánru si klestí cestu za úspěchem. Trochu glamové módy, sem tam gore tématika, hlavně hodně breakdownů a v dnešní době nepříliš dlouhý rodokmen, ve kterém jsou ve stylově příbuzném vztahu žánrové jistoty jako CARNIFEX nebo SUICIDE SILENCE. To bylo evangelium minulé desky a musím říci, že ho tito mladíci vyznávali se zápalem a přesvědčivostí. Proto jsem byl zvědav, jestli se na novém albu nesleví z hustého breakdowného deště. Nesleví. I „My Damnation“ je postaveno z čerstvých deathcorových ingrediencí, tedy hutných sekaček a riffovaček, nad kterými se prohání střednětempá melodická kytara a hlavně pak agresivní, vysoké kočičí vřískání kombinované s vtahováky a silovými zvířecími vokály. Skladbám se nedá upřít tah na branku a snahu o chytlavé motivy, to však jde ruku v ruce s nepříliš dlouhou trvanlivostí. Novinky jsem se celkem rychle přesytil a už v ní nedokázal hledat nic, co by oslovovalo mé uši. V rámci žánru tato mladá krev ze Salt Lake City nahrála pouze lehce nadprůměrnou desku, nic více, nic méně.
6 / 10
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.
